Světlo na konci tunelu

Světlo na konci tunelu chceme vidět všichni

Já sama nemám ráda jednotvárnost

Když se všechno opakuje stále dokola, mívám pocit, že jsem v bludném kruhu. Jednotvárnost mi moc nevyhovuje, miluji pohyb v mém záměru. Miluji svěží nádech, další impulz i dílčí výsledky toho, co dělám a jak přemýšlím. Světlo na konci tunelu potřebuji vidět pro mé další nápady a další cestu životem.

Myšlenky jsou mocný nástroj

Někdy si moc neuvědomujeme, jak mocný nástroj v rukách máme. Je jednoduché vidět chyby v druhých. Ještě jednodušší je mít důkazy o tom, jak nám kdo ublížil. Můžeme si ublížení držet roky a mít další a další důkazy o tom, že to máme těžký.

Vědět, že můžu měnit svůj život, je obrovský dar!

Za tu dobu, co žiji svůj život, jsem pochopila jednu úžasnou věc. Tedy vlastně dvě, možná tři 🙂 Je to hodně jednoduché, tak, až to nemůže být pravda. Jsem ta, která určuje svůj život. Takovou sílu a moc mám. Je škoda, že se mi daří tu obrovskou sílu použít pro vlastní devastaci. Jen tak, jako by se nechumelilo!

Když to vím, o to víc mě to udivuje, že jsem schopná tak žít

Jeden by se divil, co? No, já se taky divím, co všechno dokážu. Někdy jsem přesvědčená, že jsem blb a podle toho jednám. Potom se divím, že zažívám samé blbé situace. Jindy mám pocit, že jsem hloupá a hmotním si to celý den. Těch důkazů, co nasbírám!

Čas je jen TEĎ

Koukat se přes rameno, co bylo, mě už nebaví. Nebylo toho málo, co jsem zažila, aby ne, vždyť nepatřím mezi dorostence. Dívat se se strachem do budoucnosti, co se mi zase přihodí, to už si také neudělám. Mám své vize a sny jako motivaci a radost z cesty, po které jdu. Hlavu plnou strachu z toho, co bude, už nepotřebuji mít. Jenomže někdy se mi přihodí, že mám strach o někoho jiného a tahá mě to do budoucna, jak se to bude vyvíjet, co se bude dít. Vážení, tak tohle taky nechceme 🙂

Inspiruji se vnoučaty

Je to síla, jak nám stárnou, rostou a mění se před očima. Miluji je a užívám si, že je můžu pozorovat. Jejich hry, postoje, soutěživost a rivalita mi dávají odpovědi na otázky života. Je mi líto, že je teď tak uvolněná výchova. Děti všeobecně jsou vychovávány dost často svobodnou výchovou a to je, vážení, fak mazec. Když pozoruji chování dětí a rodičů, neumím si představit, jak se budou dětičky chovat za pár let. Mají si vytvářet mantinely sami? Jak to mají udělat? Testují, co jim projde, ale nakonec jim prochází i to, co není pro obě strany ani vhodné, ani přínosné.

Děti objevují a milují život

Když vidím u mé rok a půl staré vnučky, jak nejistě si vyšlapuje každým dnem, dochází mi, že se bez posuzování zdokonaluje ve svém záměru. Pobrečí si a jde dál. Nesměle, váhavě zdolává překážky, dožaduje se pomoci, aby stejně nakonec zvládla nepohodlí sama. Trpělivě jí její intuice vede k osvojení si pro nás tak samozřejmé činnosti, kterou je chůze. Potřebuje chodit, objevovat a tak se snaží a pokračuje ve svém záměru.

Jak to, že mi čekáme, že to bude snadné?

Nějak jsem zapoměli na naše učení se chůze. Uděláme rozhodnutí něco tvořit a myslíme si, že budeme okamžitě dokonalí. Myslíme si, že to bude trvat jenom chvilku. Když to trvá dýl, jsme rozhořčení a máme chuť to zabalit. Jako bychom se chůzi také naučili během pár dnů.

No, máme si co uvědomovat, že?

 

Přeji vám nádherný letní čas plný objevů a radosti.

Jarka Matušková
Životní kouč, spoluautorka metody JIH® Miluje život a propojení fyzického s duchovním směrem do jednoho celku.
Komentáře