Sedím a koukám na poličku plnou knih.
Skoro každá podtržená. Z boku oslí rohy, abych věděla, kde mám pokračovat. V prohlížeči záložky plné kurzů, které jsem si koupila. A v mailu visí pozvánka na další.
Knihy. Spousta knih. Kurzy. Nepočítaně. Hranice. Postavit je tak akorát, aby je ostatní zase zbořili.
Víc odpočinku. Míň tlaku. Být víc v klidu, víc ženská, tolik od sebe neočekávat.
Prošla jsem toho tolik.
A stejně si občas sednu a řeknu si: zase jsem to udělala. Zase jsem si koupila další „řešení".
A hned za tím přijde ta věta, co bolí nejvíc. Co je se mnou sakra špatně?
Dlouho jsem si myslela, že nezkouším dost
Že mi chybí ta jedna správná technika. Ten jeden díl, co všechno spojí. Tak jsem přidávala. Další knihu. Další kurz. Další „práci na sobě".
Až mi jednou došlo.
Ono to nebylo tím, že bych dělala málo. Bylo to tím, že všechno — úplně všechno — byl jenom další způsob, jak na sobě dřít. Další výkon. Jen převlečený za uzdravení.
A tělo to pozná. Proto ta únava. Bolest. Nervozita.
Dívám se kolem sebe
Reklama přebíjí reklamu. Odborníci na všechno rostou jako houby po dešti. A každý křičí do světa, že zrovna on už na to přišel.
Kup si tohle. Přihlas se na tamto. Za sedm dní budeš jiná žena.
Jenže ty nejsi projekt, který je potřeba pořád opravovat.
Tak ti chci něco říct
Nejsi rozbitá. Nepotřebuješ se opravit. Nepotřebuješ další návod.
Nemusíš se ohýbat k jejich obrazu, abys byla úspěšná. Nemusíš duplikovat ty, co tvrdí, že už to vědí. Nemusíš být cvičená opička těch, kdo křičí svou výplatu do světa.
Možná si jen konečně potřebuješ říct:
Já na jejich pravdy kašlu. Jsem tady. A jsem sama sebou.
To není rezignace. To je začátek. Protože ve chvíli, kdy přestaneš hledat sebe v cizích návodech, zůstane konečně ticho, ve kterém se slyšíš.
A tam to začíná.
---
Co všechno jsi už zkusila — a pořád máš pocit, že to není ono? Napiš mi. Jen tak, protože chceš.