Slyšela jsem větu, kterou už několik dní nemůžu dostat z hlavy.
Když si nejdeš za svým snem, někdo si tě najme, abys šla za jeho.
První, co mě napadlo, byla práce. Šéfové, termíny, cizí priority. Věc, kterou má člověk vyřešenou tím, že si najde jinou práci.
A pak mi došlo, že to není jenom o práci.
Většina z nás nebyla najatá
Přihlásily jsme se samy.
A nebylo to z hlouposti ani ze slabosti — bylo to z lásky, ze slušnosti a z toho úplně obyčejného pocitu, že když to neudělám já, neudělá to nikdo. Měla jsi doma malé děti a bylo logické polevit v práci. Mohla jsi mít nemocnou maminku. Nebo muže, kterému se zrovna dařilo, a dávalo smysl podržet zázemí. Uměla jsi organizovat líp než všichni ostatní, a tak to zůstalo na tobě.
Každé jednotlivé rozhodnutí v tu chvíli dávalo smysl.
Až po letech se ukáže, že z těch jednotlivých rozhodnutí vznikla dohoda. Nepsaná, ale platná: já budu držet, vy budete žít.
Nikdo to neudělá tak dobře jako já
Tuhle větu zná skoro každá z nás. A většinou si ji vykládáme jako pýchu nebo puntičkářství.
Ono to je něco jiného.
Pod tou větou totiž bývá strach. Aby se neukázalo, že nestíhám uklízet, vyprat, vyžehlit, zkontrolovat úkoly. Že zanedbávám děti, svačiny, rodinu. Že jsem v tom, na čem se pozná dobrá žena, o kousek horší, než se sluší.
Tenhle strach nikdo nevysloví nahlas. Ale je to on, kdo tu smlouvu každé ráno znovu podepisuje.
Není na tom nic špatného
Chci to říct jasně, protože tenhle text není výčitka. Je to úcta k tobě, která jsi to dávala láskou.
Bývá to slušný, obyčejný, laskavý způsob, jak se dá strávit dvacet let. Většina z nás to tak dělala a dělá dodneška a nic zlého tím nezpůsobila.
Jenom je pod tím ještě jedna vrstva, o které se mluví míň.
Obětovat se a čekat, až si toho někdo všimne. Až tě pochválí. Až konečně pochopí, že tohle byl celou dobu tvůj jazyk lásky — ne povinnost, ne servis, ale způsob, jakým jsi jim říkala, že je máš ráda.
A oni to většinou nepochopí. Ne ze zloby. Prostě proto, že to nikdy nebylo vysloveno. Že se z toho za ta léta stal standard, ze kterého se nikomu z nich nechce ustoupit.
Co je na té dohodě nejzvláštnější
Ta smlouva nikdy nebyla vyslovena ani napsaná. Nikdo ti ji nepředložil. Nikdo si ji nezaložil do šuplíku. A hlavně — nikdo se na ni od té doby nezeptal.
Existuje jenom proto, že ji každé ráno znovu plníš.
To je nepříjemné a osvobozující zároveň. Nepříjemné proto, že to znamená, že v tom máš podíl. Osvobozující proto, že to znamená, že máš i vliv.
A teď to důležité
Neříkám ti, ať to zítra ráno všechno položíš. To by byla hloupá rada a ty víš proč — ty závazky jsou většinou skutečné. Peníze jsou skutečné. Lidi, za které jsi odpovědná, jsou skuteční. Nic z toho si nevymýšlíš.
Ale mezi těmi věcmi, které tě drží, je obvykle jedna, která drží jenom tvým souhlasem.
Jedna povinnost, kterou nikdo nechce. Jedna role, kterou už dávno nikdo nepotřebuje. Jeden zvyk, který jsi zavedla v době, kdy dával smysl, a od té doby ho nikdo nezrušil, protože nikoho nenapadlo, že by šel zrušit.
Najdi tu jednu.
Ne všechny. Jednu.
A pak si zkus představit, co by se doopravdy stalo, kdybys ji pustila. Ne co by se stalo v tom nejhorším scénáři, který ti běží v hlavě — co by se stalo doopravdy.
Většinou zjistíš, že se stane překvapivě málo. A že to málo se dá unést.
Ta smlouva se dá vypovědět
Ne najednou a ne celá.
Ale dá.
A jestli si zrovna říkáš, že u tebe to nejde — všimni si, že tohle je přesně ta věta, kterou ta smlouva potřebuje, aby platila dál.
Vaše Jarka