Kde najít vnitřní klid?

Sleduj mne

Kde najít vnitřní klid a rovnováhu, když se v životě dějí věci, které nechceme?

Možná jste už na toto téma přečetli spustu knih, jste v nějaké uzavřené skupině na Facebooku, nebo chodíte cvičit jógu. Chvilku se cítíte dobře, potom se zase vrátíte do nespokojenosti.

Jak to tedy udělat, aby byl vnitřní klid vaší součástí?

Kdysi dávno jsem toužila potkat Boha, který mi poklepe na rameno a řekne: „Jsi úžasná, vím, že mě miluješ! Od této chvíle už nemusíš nic řešit, vše je sluníčkem prosvícené a bez mráčku, už si jen užívej hojnost, klid a raduj se, máš na to právo, protože vím, že na sobě pracuješ!“

A tak jsem hledala různé cesty, doufala, že to, co zpracovávám je to UŽ NAPROSTO POSLEDNÍ ZÁDRHEL MÉHO ŽIVOTA.

Samozřejmě, že mi to došlo!

Život je cesta.

Cesta různými vztahy a postoji v nich. Když už já nic neřeším, něco se semele a jsem součástí doměnek a iluzí někoho jiného. Jednou řeším vztahy v rodině, jindy pracovní. Potom se zasukují peníze a je potřeba zjistit, kde si stojím na vedení.

Během životního kolotoče mi došlo pár věcí:

Když se ukáže problém, dostaví se větší nebo menší šok, pocit marnosti, vyděšení, nevěřím vlastním očím, uším. Na to máme každý nárok, jen vyděšení nesmí trvat moc dlouho. Když se stane velký problém, může se spustit lavina emocí, které pomáhají uvolnit tlak. Někdy je to vztek, jindy slzy a možná obojí dohromady.
První šok odezní a je potřeba si zmapovat terén. Je to čas, ve kterém si dávám odstup. Už nepotřebuji cítit emoce vzteku, nebo marnosti. Podívám se na celou situaci z nadhledu. Vnímám pocitem, jak se kdo z účastníků cítí a jaké jsou jeho pohnutky. Podívám se na své vlastní chování v daném problému. Kde jsem dělala, že se mě to netýká? Kde jsem nechtěla vidět to, co bylo zřejmé? Kde jsem se bála toho, co uvidím, objevím, najdu? Díky tomuto mapování terénu zjistím, že každý z účastníků má svůj vlastní, pro něj naprosto logický a pravdivý důvod takového chování.
Rozhodnu se jak se k dané situaci postavím. Chci něco vysvětlovat? Potřebuji já sama za sebe dělat další kroky? Jdu do akce, nebo volím ústup? Dovolím si vnímat v sobě, co je pro mě v pořádku. Dávám si pozor, abych neposlouchala své Ego a nekývla na ústup ze strachu, nebo útok v postoji „Oko za oko, zub za zub“.
Za problémy považujeme všechno, co se nám zdá vůči nám nespravedlivé. Jenomže, opravdu je problém, že mě můj muž neoceňuje za to, co dělám? Potom si já dávám otázku, jestli to, co já od něj očekávám, dávám i já jemu? Nebo si jeho snažení ani nevšímám? Jsem i v této situaci rovná?
Komunikace, komunikace, komunikace! Komunikuji tak, abych se vždy mohla opřít o pravdu, nebo se snažím mlžit? Ve vztazích je komunikace tou nejdůležitější ingrediencí. Miluji ho? Jak to má vědět, když mu to neříkám? Toužím po výletě? Proč mu to neřeknu a místo toho očekávám, že mu to dojde? Do hlavy mu nevidím, ani on do té mé.
Doměnky a předpoklady zabíjí jakoukoliv komunikaci! Rozum je sáčkuje neustále a tohle jsou fakt smrtelné zbraně. Předpokládám, že mě vyzvedne v práci, protože říkal, že bude končit dřív. Jaké je potom zklamání, když za mnou do práce nepřijde. A já se taaaak těšila! No, asi mě nemiluje, fňuk!

Klíč k životu není v jeho absolutní bezkonfliktnosti, ale v kličkování od řešení k řešení, od jednoho rozhodnutí k druhému. Je to nikdy nekončící cesta, na které najdete tu výmol, tu se stanete svědkem nehody. Tu vás někdo obviní z přestupku a jinde vás chce předjet mnohem silnější kára i když je tu zákaz předjíždění.

Jediná možnost, jak se cestě životem neztratit a aspoň trochu si ji užít, je být v přítomnosti.

Baví mě pravda, že minulost nemůžeme změnit. Je důležité:

nebabrat se v tom, jak jsme to měli těžký a opustit ublížení – slouží jen pro důkaz, že nemůžeme žít jiný život, PROTOŽE TENKRÁT!
opustit hodnocení „Jak hrozný to bylo“ a přestat se tím zabývat

Tak se zbavíme různých postojů křivd a ústrků a můžeme cítit v sobě klid v jistotě, že je to dávno. Negativní emoce už nemají svou sílu.

Ještě víc mě baví pravda, že budoucnost ovliňujeme svou přítomností. Proto je moc důležité vědět:

v jaké emoci chceme žít v budoucnosti
rámcové cíle
strach z budoucnosti nic dobrého nepřinese

Jak se tedy dostat do vnímání přítomnosti a žít v ní co nejvíc?

Dívám se na svět očima dítěte. Nezná slova, neumí je přiřadit k objektům. Jediné, co ho zajímá je objevování toho, co vidí.
V hlavě mám ticho, žádné myšlenky
Cítím vnitřní klid a jistotu. Všechno je v pořádku!
Reaguji na vnitřní impulzy a tak dělám to, co je aktuálně potřeba
nezříkám se aktivity, ale jsem aktivní v tom, co je právě teď aktuální
Na myšlenky typu „Musím“, „Aby ostatní viděli“, „Co tomu kdo řekne“ jednoduše nedávám pozornost. Když si jich nevšímám, rozpouští se.

Na život v přítomnosti je potřeba si postupně zvykat

Je to totiž divný stav a rozum začne dávat důkazy o tom, že by to mělo vypadat jinak. Je hodně těžké připustit, že není důležité mít plnou hlavu myšlenek. Když zažijete ticho v hlavě, dojde vám, jak krásný to je stav.

Je divné mít v hlavě prázdno a slyšet uvnitř hlavy jen šum a různé formy pískání. Jenomže to je právě TO ticho, které nikdy tichem není. Je plné zvuků, které v prázdné hlavě KONEČNĚ slyšíte.

Je divné při vzpomínce vnímat jen nicneříkající pocit, jako když si s kamarádkou prohlížíte fotky z dovolené. Bylo to fajn, co tam máme dál?

Je ještě divnější si uvědomit, že nic a nikoho nevlastníte. Z domu můžete odejít a jít jinam. Milujete krásné věci, ale nemusíte na nich mít nálepku „MOJE“

Nepochopitelná pro rozum je absence vyžadování lásky od druhého. Vy milujete a to stačí. Neznamená to, že jste ovce a necháte si ubližovat. Naopak. Když vám začne kdokoliv ubližovat, víte, že to není vaše cesta a už v tom nechcete a nebudete pokračovat. „Buď se mnou, nebo beze mě.“

Co na srdci, to na jazyku. Neumíte to jinak. Proč taky jinak žít. Rovná hra, rovný život. Nemusíte přemýšlet, co jste komu řekli. Vždy říkáte to samé, protože říkáte pravdu. Zažíváte svobodu slova, svobodu emocí, svobodu života.

Když se v hlavě vynoří myšlenka podporující strach, víte, jak reagovat. Už nemusíte analyzovat všechny možnosti a vymýšlet strategie. Uvědomíte si, že i tohle má řešení a o to víc se vnoříte do PŘITOMNÉHO OKAMŽIKU, protože právě v něm vám dojdou další možnosti a řešení se najde. Z pravidla takové, o kterém jste neměli ani tušení.

Přítomný okamžik je naše přirozenost. Žije tak celá příroda, všechna zvířata, celý nehmotný svět. Jen my si myslíme, že přelstíme rozumem svět a budeme nejlepší.

Nejlepší už jsme, protože všechno je dokonalé. Stačí se vykašlat na našeptávání rozumu a vrátit se do přítomnosti vlastním vnímáním.