Naše cesta za oceánem

Navigace hlásí vzdálenost k oceánu 8 minut. Tak si říkám, OK to dáme.

V Čechách nemáme oceán, zato máme široké a klidné silnice oproti cestám na Bali. U nás v každém pruhu jede jedno auto, maximálně se mezi ně připlete nedočkavá motorka, která ví, že se pohodlně mězi auty proplete.

Na Bali jsou silnice úzké jako u nás silnice 3 třídy. Dvě auta mají problém jet tak, aby nemusely uhybat za krajnici. No, to by také bylo zvládnutelné, kdyby se k těm autům nepřidalo ohromné množství motorek🛵🏍. Jsou všude. Předjíždí zleva, zprava… Jakmile se někde objeví mezera 5ti centimetrů, máte je tam. Ne jednu, ale tři, čtyři. Troubí, kličkují, máte pocit, že tohle prostě není možné přežít.

Říkali nám: “Chodit pěšky na Bali nejde, nejsou chodníky, je to sebevražda!” Nevěřila jsem jim 🙂 Už věřím! Opravdu!!!

Tam, kde by bylo možné jít pěšky, kličkují motorky. Prostě to tak mají. Horší je, že se bez motorky nikam nedostanete. A vždycky musíte přejet minimálně 3 rušné křižovatky, stát ve třech kolonách a modlit se, že to dáte.

Je skvělé vědět, že potřebujete řídit motorku, horší je, když víte, že na motorce umíte maximalně sedět a držet se řídítek, natož jet, řídit, zastavovat, rozjíždět se, kličkovat, troubit…. a ještě se modlit, abyste to ve zdraví přežili.

Ve svém věku jsem na motorce nikdy neseděla, měla jsem strach. Můžu to zabalit, nebo se přizpůsobit. Zžiju se a bude! Není proč se vymlouvat a dělat, že se to nějak stane samo.

Včera jsme s manželem, který je také ještě nejistý na té své motorce, s odhodláním jeli k oceánu. Pouhých 8 minut, jak říkala navigace. Nikdy jsem nejela tak dlouhých osm minut!!!!
Moc dobře jsem věděla, že se jako spolujezdec na motorce nesmím vrtět, nesmím se naklánět na druhou stranu. Musím kopírovat pohyb řidiče. A nesmím se bát. Bál se můj muž, že se nám něco stane a má můj hluboký, přehluboký obdiv, že to dal. Během cesty tam a zpět zestárl o deset let. On, řidič z povolání, s milionem naježděných kilometrů ……

Sedla jsem za něj, přitiskla se, objala ho kolem hrudníku …. a zavřela oči. Na celou dobu jízdy! Jen jsem poslouchala hluk, zvuk motorky a snažila se být v klidu a nebát se.

Dvacet metrů od oceánu nám vstoupil do cesty výběrčí za parkování. Vypadalo to, že nás budou sbírat po kouskách. Při snaze se mu vyhnout jsme nohama zavadili o motorku stojící kousek od nás. Odnesla to jen odřená noha mého muže a moje odražené lýtko. NAŠTĚSTÍ. Snad všichni Svatí stáli při nás!

Moc jsme si oceánu neužili – čekala nás totiž cesta zpět 🙂

Musím se smát… Večer uléhám do postele s otázkou: ” Jsme schopni my dva, co jsme spolu 33 let, nejsme nejmladší, máme své navyklosti, nějaké zkušenosti a svá zákoutí strachu, zvládnout?” A druhý den se sama sebe ptám po dalším prožitém dobrodružství :” Co že jsem to včera večer řešila za problémy?”

Takže tak 

Jarka Matušková
Kouč osobního rozvoje metodou JIH® , autorka metody JIH® Miluji život a propojení fyzického s duchovním směrem do jednoho celku.
Komentáře