TEBE UŽ ZASE “BOLÍ” HLAVA!!!!

My ženy známe ten úprk životem. Valí se na nás ze všech možných stran spoustu povinností, starost o děti, zápřah v práci, stres z peněz a miliarda dalších malinkých “musíš”!

K prožitku lásky potřebujeme něhu, pocit bezpečí, intimitu a taky jednoduše chuť na milování.

V mém dětství jsem byla součástí ” nenápadného připomínání na potřebu manželského spojení” mých rodičů. Scénář byl pokaždé stejný. Narážky, nátlak, výčitky a vydírání.

Když jsem potkala svého manžela, bylo krásné vnímat jeho touhu a musím přiznat, že z jeho strany přicházela nervozita v lehkém nástupu připomínek na ” kdy bude středa” až v okamžiku, kdy prodleva byla delší a pro něj náročnější.

Asi nejhůř snášel mé dny “slibotechny”, kdy jsem se ráno probudila relativně v dobré kondici a prohlásila: ” Zlato, dneska si uděláme hezký večer….” abych večer uléhala do postele vedle muže plného očekávání se slovy “Promiň, jsem mrtvá, nemám sílu, promiiiiiiiň!”

Nedivila jsem se jeho reakci, byl v právu, ale já jsem ze sebe nedokázala dostat víc, než tuhle větu a “umřít.”

Snažila jsem se najít řešení, pamatuji se, že jsem na své cestě k sobě hledala pomoc i v této oblasti. Mrzelo mě to, že nejsem schopná v sobě najít dostatečně silnou touhu po milování. Milovala jsem svého muže a trápila jsem se svou vlastní neschopností. Vadily mi připomínky na přicházející středu, chápala jsem je.

Při mém hledání pomoci jsem se dožadovala i vyladění v energiích a dostalo se mi odpovědi, která mě odbourala na mnoho let:

“Jarko, ale to chce taky kousek aktivity!”

No, tak to byla informace, která mě absolutně odzbrojila!

Já jsme neměla ani náběh, natož na aktivitu!

Sakra, takhle to být přece nemá!!!!!!

Fungovali jsme tedy takto roky.

Až jsme přestali fungovat…

Ne já, ale můj muž.

Stalo se to.

Stres, únava, životospráva, vyčerpanost… Všechno se ukázalo jeho kolapsem, vyhředlými ploténkami, invalidním důchodem.

Bylo by tak jednoduché za ním chodit a připomínat “středu”, a že jsem měla nutkání mu vrátit jeho rádoby jemné připomínky, né že ne 😂😂

Docházelo mi, že jsme tu oba, jeden pro druhého a že můžeme jít dál. Že je jednoduché se izolovat a jít do “fňuk”

Objevovali jsem jiné možnosti. Věnovali jsme se jeden druhému stejně, jako kdyby se nic nedělo, v intimních chvílích jsem byli spolu. Nevím, jak to měl on, já jsem byla vděčná. Poprvé v našem životě jsem měla svobodu volby, kdy bude má “středa”.

Muž zůstal doma v invalidním důchodu. Měl pocit, že je příživník, že nic nedělá, visí mi na krku. Nebylo to lehké období.

Museli jsme si rozdělit role. Já se stala tou, která vydělává pěníze a on se chopil starosti o domácnost. Získal tím pocit zodpovědnosti, kterou potřeboval. Učil se s tím žít.

Zkusil jít znovu do práce a zkolabovalo mu tělo. Už nechtělo znovu podstupovat jeho urputnost a nátlak. Dalo to dost jasně a razantně najevo – nemocnice, sešitý nos.

Musel hodně skonit svou hlavu a přijmout nový směr života. A já taky.

My ženy jsem rády zachraňované a líbí se nám pocit, že naše finance jsou velmi často doplňkem financí mužů. Já jsem se musela přestat spoléhat na muže a přijala jsem plně zodpovědnost za nás oba. Přijala jsem jeho péči o domácnost a on plně mou péči o naše zázemí finanční.

Oba jsme přestali očekávat, že ten druhý to za nás udělá a my nebudeme muset.

Následovalo období, ve kterém se naše intimita o kus poposunula. Bylo znát, že se důvěra v naši cestu ukazuje na manželově zdraví, tedy i na “jeho zdraví”😀😀😀

Už to nebylo jen jako, ale občas to bylo jako za mlada… teda skoro. Ale bylo líp, mnohem líp!

V našem životě se hodně změnilo….

… tedy nezůstalo nic staré😂😂😂😂

A tak jsme zjistili, že ani ta naše “středa” už nemá žádné omezení a můžu s radostí a hrdostí říct:

➡️ že je to zase jako když jsme se poznali
➡️ že jsme dozráli a užíváme si to
➡️ že byla skvělá volba z mé strany nesáhnout po nátlaku “kdy bude středa”☺️
➡️ že jsme se chovali jako kdyby všechno fungovalo a byli jsme u toho oba
➡️ že jsme se nespokojili s málem
➡️ že se milujeme i po těch 33 letech
➡️ že si říkáme “miluji tě” po celou dobu
➡️ že se někdy chytám za hlavu, když mi říká, jak jsem krásná, když já sama na sobě nevidím nic hezkého🤔😀😂

A proč píšu tento článek, když je to tak choulostivé a intimní téma?

❤️ protože vím, že nejsme sami, kdo prochází, nebo prošel podobným stavem
❤️ jsme naučení takové problémy skrývat
❤️ protože jsem vděčná za to, že si můžeme užívat život i po této stránce
❤️ i tato situace může mít řešení, když se důvody snažíme změnit
❤️ mám svolení mého muže napsat tento článek

A co vzkazuje můj muž?

“Je úžasné, když středa není středou a dva lidi se milují bez na ohledu na zdánlivá omezení. Život je krásný a je moc důležité si ho užít bez předsudků a nátlaku k milované osobě. A je nutné na sobě zapracovat a mít respekt jeden k druhému. A o tom je život! Já tu moji ženu prostě miluju!”

Mějte krásný den a ať je to vždy “středa” podle vašeho přání, nálady a SPOLEČNÉ chuti.

Jarka Matušková
Kouč osobního rozvoje metodou JIH® , autorka metody JIH® Miluji život a propojení fyzického s duchovním směrem do jednoho celku.
Komentáře