TENTOKRÁT UŽ DOOPRAVDY

Kolikrát jste si řekli: „Tentokrát už doopravdy!“ a potom jste dělali, že se to nikdy nedělo a nestalo?

Já snad milionkrát.

Kdysi jsem měla pocit, že už není pro co žít. Ano, měla jsem rodinu, krásné tři holky a k tomu jednoho chlapa, který si mě našel na inzerát. I přes to, že jsem byla matkou, jsem měla pocit, že okolnosti mého života už prostě nedokážu jako člověk, žena, zvládnout.

Něco existuje, co pomáhá!

To mi sdělila má klientka, když jsem jí upravovala ruce. V té době jsem se živila nehtovou modeláží a práce jsem měla víc než dost. Dost na to, abych neměla na nic jiného čas a málo na to, aby to zachránilo následky krachu naší firmy.

Tato věta byla pro mě, jako když mi někdo dá naději na nový život. Od té doby jsem hledala směr. Vůbec jsem nevěděla, co to má být, a tak jsem lovila ve vodách buddhismu, křesťanství, ezoteriky, motivačních zdrojů, abych zjistila, že pro mě cizí nauky jsou příliš složité. Dost často jsem došla do bodu, ve kterém víte, že NĚCO prostě chybí, že není vyřčeno všechno. A tak nové hledání, zase znovu od začátku.

Měla jsem pocit, že moje hledání trvá věčnost

Přes karty, mantry a návody na radost jsem se dostala ke kyvadlu. Mám asi dar od Boha a to ten, že trvám na opravdovosti a pravdivosti informací, které dostávám. Dalším krůčkem bylo SRT (spiritual response therapy) – směr, který dovoluje vstupovat do celého časoprostoru všech životů. To bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem v té době mohla udělat. Začala jsem objevovat všechny střípky sebe sama. Už nebylo nic v mém životě, co bych nedokázala najít a pracovat s tím. Nacházela jsem začátky toho, co jsem právě žila a neuměla jsem si s tím poradit. Už nebyl důvod přemýšlet o odchodu z tohoto života. Měla jsem v ruce řešení.

Dala jsem svůj život dohromady

Tedy skoro celý. Jednu oblast jsem před sebou hrnula až do nedávna. Kroužila jsem kolem ní s větším či menším pocitem selhání. Když už jsem se rozhodla pro změnu, nefungovala. Dařilo se mi nad touto částí mého života moc nepřemýšlet, nenadávat si, nepanikařit. Ale vždy přišlo období, které mě položilo.

Návštěva lékaře při rutinní prohlídce, zkoušení oblečení v těsné kabince, šílené křeče v lýtkách při chůzi do mírného kopečku. Ano, moje tělo. Od té doby, co mi zkolabovala štítná žláza a moje váha během jednoho měsíce narostla o neuvěřitelných třicet kilo, se mi váhu nepodařilo snížit. Naopak, každým rokem jedno kilo nahoru. Nic nepomáhalo, nezabíralo.

S mým mužem jsem měnili stravování, on za stejnou dobu snížil váhu o třicet kilo a já ve stejném režimu o kila tři. Snažila jsem se nepropadat panice, ale jakmile jsem zažila víc stresu, váha šla pomalinku zase nahoru.

Přišla druhá vlna koronaviru a já byla jednou z nemocných

Skoro měsíc jsem nebyla schopná jakékoliv aktivity. Ležela jsem v posteli a pouštěla si videa o cvičení, metodice, metodách. Nemohla jsem spustit oči z těla sedmdesátileté ženy, která začala cvičit v důchodovém věku. Dostala jsem naději, že bych to mohla zvládnou i já.

Pouštěla si videa jedno za druhým. Nevěděla jsem proč, ale prostě jsem musela. Stále dokola. Když jsem se dala trochu dohromady, stále jsem cítila, jak jsem unavená a bolavá. Představa, že půjdu někam cvičit byla jako pomalá smrt. Místo toho jsem si četla v lékařských zprávách slovo obezita. Při jednom z vyšetření jsem v beznaději probrečela celou cestu domů.

Přišlo léto a s ním i dovolená v Chorvatsku

Výhoda těchto dovolených je, že vás tam nikdo nezná. Nevýhoda, že vy také vidíte a pozorujete. I když znám význam slov „nehodnoť a neposuzuj“ a běžně se jimi řídím, tentokrát jsem hodnotila a posuzovala – sebe. Na druhou stranu jsem viděla ženy v mém věku, jak jsou si postavou velmi podobné – mě nevyjímaje. Chápala jsem je, nechápala jsem sebe. Jak to mám udělat, abych se sama v sobě cítila líp? Co mám změnit? Bude to mít nějaký efekt? Moje rozhořčení nad mou samotnou gradovalo.

Byla jsem ochotná změnit všechno, ale nikdy jsem nedokázala cvičit

V mém rozpoložení na dovolené rostlo i rozhodnutí. Tentokrát prostě jinak, nově. V moři jsem občas udělala pár temp, ale nebyla to žádná sláva. Znovu jsem si „musela“ pouštět videa o sportu. Znovu jsem u nich proseděla hodiny s vědomím, že chci i tu mou fyzickou stránku dát do pořádku.

Přijeli jsme z dovolené a já věděla, že musím něco začít dělat a pokud i teď začnu dělat, že se mě to netýká, už to nikdy nezměním. Věděla jsem, že už není víc variant, než jen dvě – tlustá a nepohyblivá, nebo vitální a živá. Ukotvovala jsem v sobě rozhodnutí, na které mě můj život připravoval už od ledna.

Fitko za rohem a plavečák za druhým

Jednodušší to být nemohlo. Zjistila jsem, že mám posilovnu u nosu. Došla jsem tam, domluvila si trenérku. Měla jsem jen jeden požadavek, aby se mnou měla trpělivost a aby počítala s mým váhovým omezením. Podařilo se a já měla v diáři jasný datum a čas. Zašla jsem se podívat do nově opraveného aquacentra a světe div se, také kousek od nás. Už nebylo možné se vymlouvat. Pro jistotu jsem si rovnou koupila pernamentku, abych nemohla couvnout.

Odjakživa nemám ráda ten pocit, když jsou svaly přetížené a začnou tuhnout. Takové to horko po celém těle, kdy máte pocit, že už to nedáte. Kdysi jsem dostala informaci :“Jarko, vy nikdy nebudete tělocvičný typ!“ a já jsem věděla, že je to pravda.

Zaujala jsem k dění v posilovně a v bazénu postoj podle Pipi Dlouhé Punčochy: “ To jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde!“ a raději se vyzbrojila ještě dalším postojem „Vždyť se to jenom děje!“

Začala jsem trénovat a plavat. Jenomže jsem potom byla neuvěřitelně unavená.

Nemohla jsem po tréninku vyjít schody. Musela jsem si jít lehnout během dne. Po každé aktivitě přišla nelidská únava, malá smrt. Dělo se to po každé aktivitě. Nakonec jsem zajela za svou kamarádkou, aby prozkoumala pod mikroskopem mou krev a důvod mé únavy byl na světě. Málo červených krvinek, málo živin. Začala jsem dávat i tuto oblast do pořádku.

Zvyšuji svou aktivitu a věřím, že se můj život změní

Ve svém novém životním směru jsem měsíc a půl. Do posilovny chodím dvakrát v týdnu a nově začínám chodit plavat všechny ostatní dny. Zatím není vidět pokrok, šaty mi jsou pořád stejně a váha se neposouvá, já však věřím, že se moje tělo mění. Dávám si záležet na plnění všech těch malých i velkých závazků a jdu den za dnem. Vím, že tohle je cesta, po které jdu a držím se hesla „Cesta je cíl“.

Každý den slavím své malé vítězství

Dnes jsem si vzala do bazénu podporu a hodnotitele v jednom – mého muže. Čeká mě další výzva a já jsem chtěla dnes udělat první krok – začít trénovat plavecký styl kraul. Nikdy jsem neplavala ráda, byla jsem plavec uživatel a můj plavecký styl byl ouško, nebo prsa  à la paní Radová. Když jsem zjistila, že při zdolávání bazénu pro kondici je styl paní Radové akorát tak na zničení krční páteře, koupila jsem si plavecké brýle a začala sledovat znovu na videích návod na správné plavání prsou.

Byla jsem v šoku. Hlavu jsem pod vodu dokázala dát, ale neměla jsem prostor na dýchání. Můj styl ladných širokých pohybů rukou i nohou byl na hony vzdálený tomu, jak se tento styl opravdu plave. Jak se říká: „Nic není náhodou“ ve vedlejší dráze plavala v mých očích šampionka a já jsem se mohla vzteknout při jejím ladném stylu.

Dnes je pro mě den jednoho malého velkého vítězství – naučila jsem se prsařskou otočku tak, jak se má opravdu dělat a můj muž zhodnotil po povinném zhlédnutí videí, že prsa už plavat umím. S tímto vědomím začínám trénovat kraul. Zatím se topím, nemám jistotu a podle mého muže rukama hladím vodu, ale to také dám.

Vždyť videí na youtube je o kraulu opravdu hodně.