Jak si vybudovat ve vztahu parťáka a najít společnou řeč :) Tady je návod na objevení tajemství dlouholetého vztahu

Před víc jak 33 lety jsem se seznámila s mým mužem. Prošli jsem mnoha obdobími a během té doby jsme objevila pár zákonitostí, se kterými se chci s vámi podělit.

Už naše seznámení se vymykalo běžným praktikám tehdejších mladých lidí. Seznámili jsme se na inzerát v časopise Mladý svět. Byl to jediný časopis o mladých lidech a jeho součástí bylo pár stránek inzerátů k seznámení. Inzerát jsem podala já. Nevěděla jsem si rady. Byla jsem těhotná a sama. V té době to byl prohřešek nejvyššího kalibru a já jsme vůbec netušila, jak roli matky zvládnu.

Strašně jsem se bála a můj pocit beznaděje byl všudypřítomný. S mým mužem jsem se seznámila díky inzerátu: „Nastávající maminka hledá hodného tatínka zn: do 28 let.“

Bylo to poslední rande z odezvy na inzerát. Byla jsem znechucená a ponížená. Nechtěla jsem na smluvenou schůzku jít, ale v té době se všechno domlouvalo dopisy, nebyly telefony, žádné mobily, nebo Messengery a Vibery. Sebrala jsem tedy zbytek odvahy a na schůzku šla. Byla jsem v pátem měsíci a chtěla jsem žít lepší život.

Muž, v té době mladík, do mého života vstoupil a už z něj neodešel. Po dvou měsících mě požádal o ruku. Narodila se nám holčička, která se ještě před naší svatbou jmenovala po něm. Poznali jsme se v lednu a v říjnu jsme slavili svatbu. Jeho rodina nechápala, ale on si nás obhájil.

Učili jsem se spolu žít. Miloval mě a našim dcerám byl otcem, který měřil stejným metrem. Jeho metrem. Znáte to, táta jako hora, kolem které všichni obíhají. Jestli se rodiče v něčem dohadují, tak je to výchova dětí.

My maminky zachraňujeme, zjemňujeme dopad rozhodnutí otců. Vnímáme svou intuicí, kdy je postoj otce moc dominantní a vlastním tělem chráníme ty naše ptáčátka, co to jenom jde. Děti nám to oplácí svou neuvěřitelnou schopností si vůči nám dovolit mnohem víc, než je zdrávo a my svým velkým srdcem jsme ochotné odpustit cokoliv.

Stojíme potom taťka proti mamce a jako správní rodiče ladíme výchovu tak, že se dohadujeme, cítíme marnost a nevíme, jak dál. Cítíme vlastní neschopnost a nepohodlí, obhajujeme své postoje a my maminky se snažíme anulovat příliš přísná rozhodnutí otců.

Z tohoto období jsem si odnesla pár zjištění:

• Otec nemusí mít vždy pravdu – určitě znáte scénu s filmu Pelíšky ( Zase rajská – co vidíš? Kuře! No tak vidíš!😙)
• Děti mají tendenci zkoušet vaši trpělivost tak dlouho, až jim řeknete „Dělej si co chceš!“ a oni to opravdu udělají🤣
• Nejtěžší ve výchově je dodržet své vlastní rozhodnutí ( zákaz PC, tabletu, televize) mám pocit, že trestem nejvíc trestáme sami sebe😂
• Na děti a jejich výchovu neexistuje návod😜
• Tátové přikazují a maminky povolují – a navzájem si to potom vyčítají ( a asi není v lidských silách to změnit)
• Jednou děti vyrostou a už je nebudete muset vychovávat. Je ale nesmysl si myslet, že tím skončí starosti a trápení. To přetrvává, jen s tím rozdílem, že už jim do života nemůžete mluvit (tedy můžete, ale stejně si to udělají podle sebe😇)

Jakmile se narodí děti, čeká vás období trvající mnoho let, kdy neustále balancujete mezi únavou a smrtelnou únavou. Vaše děti mají v sobě dobíjející se baterky typu Duracel a vy se snažíte s baterkou, která už je dávno vybitá, nasadit úsměv číslo pět a s výkonem laseru svítit dětem a manželovi na cestu, aby v našem chaotickém světě nezabloudili.

Naštěstí se dřív, nebo později probudí pud sebezáchovy a vám to začne postupně docházet. Zjistíte, že vy sice svítíte na cestu vašim dětem a muži, aby si moc neublížili, ale vy sama jste už dávno ve stavu, kdy potřebujete sebe dostat z únavového syndromu, vyhoření a různých nemocí. Naštěstí se ukazuje, že vy sama potřebujete pomoc.

I já jsem byla v tomto stavu a došlo mi:

• Můj muž není můj otec – hej, je jen o dva roky starší, kde tedy bere tu jistotu, že tak, jak to chce on, je to jediné řešení, jediná cesta a jediný směr. Na dovolenou jezdíme společně, navštěvuje snad nějaké speciální kurzy? Nebo to viděl v televizi? Nebo snad dostal fundovanou radu od kamaráda? Jo aha! Brouk Pytlík, všude byl, všechno zná a na všechno má patent, jenom při tom svém POZNÁNÍ se zapoměl zvendout z toho našeho gauče! Nepotřebuji, aby mě vychovával, chci parťáka a ne nejchytřejšího teoretika světa!
• Žijeme ve stejné domácnosti – jo aha, další silné uvědomění, že on a naše děti mají ruce, které mohou vzít vysavač, houbu na nádobí, utěrku a prostě a jednoduše je použít. Jsem ochotná jim NÁZORNĚ ukázat, jak se daná věc používá, ale blbku jim dělat nebudu!
• Oba pracujeme, oba žijeme ve stejné domácnosti, proto je v pořádku, když i doma je starost o naše pohodlí dělená na půl.

Procházeli jsem dospíváním našich dcer, i my jsme měnili pohled na život.

Pochopila jsem, že moje zdraví reaguje na moje myšlenky a na mou neustálou kontrolu a strach. Byla jsem v koncích. Potřebovala jsem změnit svůj život a začala hledat tu nehmotnou část. Ano, i já jsem z počátku měla dojem, že to musí dělat i on, můj muž. Byla jsem poháněná potřebou pochopit život a získat podporu té energie, které se říká Bůh.

I já jsem OČEKÁVALA že to, co dělám já, bude dělat i můj muž. Podsouvala jsem mu knihy, aby začal číst to, co mi dávalo smysl.

Hustila jsem do něj to, z čeho jsem byla já nadšená. Zároveň jsem nechápala jeho odpor. Cítila jsem rozdíl vnímání života mezi námi. Chtěla jsem s ním sdílet to, co on nechtěl slyšet, natož praktikovat.

Bylo tak jednoduché přijmout ten lákavý, ezoterický postoj o důkazu toho, že není možná společná cesta. Vždyť on NENÍ MOJE SPŘÍZNĚNÁ DUŠE! Lítalo mi hlavou tolik postojů vyčtených z článků a knih.

Jenomže…..

Chtěla jsem zachránit sebe, být pravdivá a opravdová, a sama jsem chtěla manipulovat a nutit druhého do toho, co on nechtěl? Dlouho jsem hledala odpověď, jak to má být správně pro nás oba. Zvolila jsem cestu k nalezení stejného směru, ale svobodně, každý po svém.

Opřela jsem se o můj pocit a uřčila jsem si postup, který jsem se snažila dodržovat.

• Pokud mě má rád, pochopí, že nátlak není to samé, co láska
• Budu reagovat na to, co přijde, nebudu předjímat, ani se opírat o minulost
• Nechám mu jeho prostor a tím získám ten svůj
• Jasně řeknu svůj názor na danou situaci a to v té samé energii, ve které to říká on mě.
• Nebudu tahat „mrtvolu“ toho, co se stalo, protože neustálé vytahování starého ublížení nikam nevede.

Možná vám to připadá divné, ale tato má strategie začala postupně víc a víc fungovat.

V realitě našeho života jsem postupovala v daný okamžik adekvátní reakci na právě vzniklou situaci. Jednou manžel odjel nakoupit a za několik desítek minut mi přijela domů lítá saň. Během té doby stačil jeho rozum vymyslet nesmyslné konstrukty, které mu daly spoustu důkazů a vystavěly monstrum nejhoršího kalibru.

Lítá saň mi pobíhala po domě a burácela na všechny světové strany. Zcela bezdůvodně. Chvíli jsem se na něj nechápavě dívala, srdce se mi zastavovalo a měla jsem pocit, že se můj život vrátil o mnoho let zpět, když takto vyváděl můj táta. Sebrala jsem svou odvahu a ve stejném rozsahu síly hlasu, intonace a důraznosti tak, jako to dělal ve svém naštvání on, jsem jednala já.

Jasně, důrazně a nekompromisně jsem řekla svůj názor. Já neubližuju a neničím jeho, protože ho miluji a to samé žádám od něj. Pokud v tom chce pokračovat, nebude na koho řvát a ani komu dělat ze života peklo. Vždycky jsem se uživila, vezmu si jednu tašku se svými věcmi, pronajmu si ve městě 2+1 a konečně budu mít klid. Nechala jsem ho jeho vlastní hnusné energii a šla si pracovat na tom, co mě živilo a co miluji.

Trvalo několik minut, ve kterých na zahradě vykouřil pár cigaret a potom byl schopný přijít a omluvit se. Už jsem se k tomu nevracela. Jen jsem připoměla, že příště to samé už snášet nebudu.

Nikdy víc už jsem tuto konkrétní situaci nevytahovala. Nikomu není příjemné, když se neustále vytahuje to staré. Odžité „mrtvé“ situace už není potřeba znovu žít.

Neustále jsem na sobě pracovala a čas na své objevování jsem získávala tím, že jsem nechávala prostor mému muži. Když chodil do práce, věděla jsem kdy přijde domů a připravovala jídlo tak, aby bylo čerstvě uvařené, já ho nemusela ohřívat. Načasovala jsem si to, abych stihla uvařit vymyšlené jídlo, ale netrávila jsem u vaření víc času, než bylo nutné. Věnovala jsem se vlastním aktivitám a činnostem.

Po dlouhém pracovním dnu muž rád odpočíval sledováním televize a průběžně u ní klimbal. Zjistila jsem, co chce sledovat a já sama jsem odcházela do mého světa. Oba jsem byli spokojení. On odpočíval a já si dělala své.

Do dnešních dnů, kdy spolu jdeme víc jak 33 let používám tyto kroky:

• Neomílám stále do kola staré záležitosti
• Reaguji na to, co se děje TADY A TEĎ, neosnuji, ani neočekávám
• Zvědomuji si to, co na mém muži mám ráda
• Všímám si i těch nejmenších věcí, situací a aktivit, které můj muž dělá i když neočekává ode mě zpětnou vazbu a ocenění
• Oceňuji to, co pro mě, naše děti a přátele dělá
• Dávám mu najevo vděčnost
• Vím, že spolu jdeme spoustu let a jsem k němu shovívavá stejně tak, jak je on shovívavý ke mě, mému tělu, mému věku
• Nechávám se překvapovat jeho aktivitami
• Jsem pravdivá k sobě a k němu
• Nehraju se sebou, ani s ním žádné hry
• Mluvíme spolu na rovinu
• Nepříjemné argumenty k mému chování beru jako výzvu k zamyšlení
• Dávám prostor společnému času, kávičce
• Jsem vděčná za jeho vyslovené „miluji tě“ a i já jemu říkám o mé lásce k němu

Jsme oba z masa a kostí, někdy vstaneme „zadkem napřed“ a tváříme se na svět ne zrovna příjemně, ale jsme schopní i tak si spolu dát kafe a jít dál.

Život není jen černý, nebo bílý, pořád se něco děje.

Dřív jsem si myslela, že přijde den, kdy si kecnu na bílý obláček a budu ve stavu blaženosti, nebudu muset nic řešit a Bůh mi poklepe na rameno s metálem, jak jsem dobrá.

Dnes se této představě řehtám na celé kolo. Pořád se něco děje. Když vyřešíte děti, semele se to v původní rodině. Uklidní se to tam, a máme co dělat, abychom ustáli melu v práci. Žijeme ve světě plném lidí, vztahů, dogmat, předsudků, politiky, lásky a nenávisti. Pořád se něco děje a je to tak správně. Bez života a jeho dění přichází smrt.

Možná si říkáte, že mám to štěstí, že můj muž na sobě máknul.

Ano, od časů, kdy jsem měla doma přesnou kopii Pelíšků, přes urputnost a ochranitele v despotické podobě až po brouka Pytlíka – teoretika s jasným a vyhraněným názorem, podle kterého se musí točit svět. Musela jsem milionkrát říkat dost a jednat podle svého nejčistčího přesvědčení. Kdyby se muž neměnil, dnes by nebylo 33 let. Věděl to, netajila jsem nic.

Zůstala jsem, protože dokázal připustit, že bez změny nezůstanu.

Máte zůstat, nebo odejít?

• Nenechte si ubližovat. Pokud se situace opakuje, odejděte
• Nenechte se uchlácholit. Jeden krásný večer z měsíce nesvědčí o lásce k vám.
• Vyčítá vám vaše jednání, chování a vadí mu na vás spousta věcí? Ať si najde takovou, která odpovídá jeho dokonalé představě. Není pro vás ten pravý
• Předhazuje vám váš malý plat a očekává, že mu budete dělat služku? Ať si jí najde a vám dá pokoj
• Ponižuje vás? Odejděte!

Máte svou hodnotu, opusťe to, co vám nevyhovuje, ať může přijít opravdová láska. Vy a vaše děti si ji zasloužíte.

Staňte se členem našeho Klub osobního rozvoje metodou JIH

Sledujte mě na You Tube