Musím počkat na svolení?

Sleduj mne

Musím počkat na jasný důkaz, jestli je to vhodné pro mne!

Mnoho let jsem si myslela, že můj život je nahodilost nějakých situací a že já sama ovlivňuji jen nějakou nepatrnou část ze všech, které musím žít a žiji. Mnoho let jsem dala nějaký záměr, tedy spíš prosbu Bohu a potom jsem trpělivě čekala na to, jak mi to Bůh naservíruje  a tím budu mít jasný důkaz, že daná situace, nebo má aktivita má Boží požehnání.

Požádala jsem Boha o nové možnosti v mé práci a potom jsem trpělivě čekala, kdy potkám nějakou „spřízněnou duši“, někoho, kdo mi ukáže další směr a další možnosti. Časem jsem upustila od potřeby studovat směr kroků černé kočky přes cestu, po které jsem se zrovna jela já (chudák kočka, myslím, nemá ani tušení, že je černá, natož, že nosí smůlu :O)), pořád jsem však „čekala“ na nějaké znamení, které mi potvrdí správnost mého rozhodnutí.

Jednoho dne mi došlo, jak to vlastně je s tím Bohem :o))

Když dávám nějaký záměr, žádám o další informace, požaduji od Boha nasměrování, potom promlouvám a komunikuji se svým vlastním Božstvím v sobě samé. Došlo mi, že se nejedná o nahodilost, ale že ta „černá kočka přes cestu“ je moje čekání na zázrak, na impuls, který bude pro mne důkazem, že jsem dostatečně hodná a vhodná.

Taková blbost!

Vždyť ta moje energie, kterou mám sama v sobě ( a má jí každý z nás bez rozdílu) reaguje na moje podněty a moje rozhodnutí. Jde mi na ruku vždycky, každou nanosekundu. Jenomže já jí neustále něčím blokuji v hojnosti toho, co opravdu chci a ona „chudák“ musí vytvářet v mém životě situace, které jí tam dávám. Jsou to moje pochybnosti o správnosti mého rozhodnutí, nechuť vzít plně zodpovědnost za své kroky, svůj život. Kazím si to tím, že vlastně nevím, jestli to chci tak, nebo tak. Hodnotím a neustále v sobě polemizuji o tom, jak to má asi vypadat, jako kdybych mohla vidět budoucnost.

Dalším zastavujícím elementem v mé cestě je vzhlížení k modlám typu: “ On už to má zmáklé, tak já se musím znovu učit od začátku!“ Ještě kvalitnější je mé rozhodnutí: „Počkám, až bude…. lepší čas, víc možností, až si pořádně zmapuji terén“. Jako kdyby dítě ve svém objevování světa také rozmýšlelo, jestli novou hračku nechá prozkoumat jinými dětmi, nebo jestli to bude pro něj ok :o)) Jeho reakce je spontánní a nadšená, prostě jen objevuje svět.

V jednoduchosti je síla

Přišla jsem na to, že když se pro něco rozhodnu, už nechci na nic čekat, neřeším, jak to bude, dám do toho prostě svou energii a svou aktivitu a jdu do toho. Děje se něco velice krásného. Vnímám svobodu, klid a lehkost ve svých krocích, protože já sama sebe nezastavuji hodinovými polemikami o tom, jestli ano, nebo ne. Dala jsem si jasnou informaci pro svou vlastní energii, že jasně a velice rychle rozpoznám vše, co se bude dít proti mému rozhodnutí a budu reagovat v okamžiku dané situace, to je v každém TEĎ. Odpadly mi hodiny rozmýšlení, jen se opírám o svůj pocit a dávám do svého záměru svou aktivitu.

Musím na něco počkat?

Nečekám na potvrzení toho, že jdu správně ve vnějším světě. Řídím se svým pocitem a dělám vše pro svou cestu. Neřeším, jestli se mi chce,nebo ne. Dělám to, co je v danou chvíli potřeba. Vím, proč to dělám. Zjistila jsem, jak moc mě baví objevovat nové možnosti a jak se raduje moje celé bytí, když se mi povede další malý kousek z toho, co objevuji.

Ovlivňuji všechny situace svého života, jen některé vědomě a jiné nevědomě.

Spoustu věcí už umím „pustit“ ze své kontroly a strachu o výsledek a tak v mém snažení nestojím v cestě. Jsou však situace, kde díky rozumu a kývnutí na postoje druhých se má cesta malinko zašmodrchá. Potom rozmotání a návrat k tomu, co já sama opravdu chci žít je další moje forma poznání, co všechno já sama ve svém životě ovlivňuji a učím se opustit kontrolu kontrol a potřebu nějak sebe a svůj směr hodnotit.

Hodnocení mých vlastních kvalit je pro mne vždy sešup dolů!

Jakmile začnu pochybovat o tom, co dělám a začnu se zaobírat tím, jak to dělají druzí, mám jasně našlápnuto na „blé“ stav a na hodiny nepohodlí. Moje tělo se zmítá v nedobrých pocitech, můj žaludek hlásí stav nevolnosti a zároveň vnímám potřebu „vygruntovat lednici“. Naučila jsem se vnímat tyto stavy, protože mne roky provázely a já netušila, proč se to děje. Dnes vím, že je to způsobeno odkloněním se od mé vlastní podstaty a znevažováním sebe sama. Když tohle rozpoznám, stav „blé“ se rozpustí a já svou aktivitou věci a situace vracím do pohody a tvoření. To všechno, co jsem poznala a odžila na své vlastní cestě je základním stavebním kamenem metody J.I.H®, které jsem spoluautorkou :o))

Je to vlastně všechno jednoduché

Když si nestojím v cestě, nehodnotím sebe a druhé a dávám aktivitu do svých záměrů. Uvědomila jsem si, že nemusím čekat na rozhodnutí zvenčí, ale já tvořím a potom jen dotvářím svou cestu další reakcí.

Miluji svůj život nových možností a kreativních cest, miluji život v souznění s druhými a miluji nové. Přeji vám, ať se vám daří učit se nové a děkovat SOBĚ – svému Božství za krásný čas.

… a jak to máte vy? Daří se vám být svým vlastním „králem svého království“?

Sleduj mne